Našel jsem moc zajímavý text s názvem „Desatero dobrého starosty", který se učili žáci za první republiky v učebnici Občanské nauky pro školy měšťanské z r. 1936. Musím říct, že by mělo platit nejen dnes, ale taky pro všechny naše volené zástupce a úředníky.
Dovolím si pár bodů ocitovat:
Jsi starostou i těch, kteří tě nevolili.
Nerozlišuj při vykonávání svého čestného úřadu příslušníky různých politických stran, máš v nich spatřovat jen občany.
Další body zní:
Vynasnaž se podle sil a možností obce usnadnit život starým a chudým a práce neschopným příslušníkům obce.
Podporuj všechno, co napomáhá školství v obci. Nic lepšího nemůžeme přát svým dětem, ovšem kromě zdraví, než dobré vzdělání.
Nezapomínej na obecní knihovnu, která poskytuje ušlechtilou zábavu a vzdělání občanům.
Když čtu tohle, neubráním se srovnání s tím, jak konáme a jaké priority máme my dneska. Hned si vzpomenu na všechny ty dozorčí rady a ministerstva přecpané vysloužilými straníky. Myslíte, že tihle trafikanti budou mezi úředníky, které plánuje ministr financí propustit?
Vzpomenu si na plány na další zvyšování daně z učebnic a knih, na další zdanění základních potravin a na zmrazené důchody. A na podfinancované školství.
Desatero pokračuje výzvou:
Obecní majetek spravuj a nakládej s ním opatrněji a úzkostlivěji než se svým vlastním majetkem. Když prohospodaříš svůj majetek, bude to Tvoje škoda, ale když promrháš obecní, ztratíš čest.
Tohle zní taky hezky, ale - víme ještě, co to je čest? A stojíme o ni?
Poslední přikázání říká:
Jediný tichý příklad mívá větší cenu než spousta řečí a velké kázání!
Měl bych, pravda, zmlknout a něco jít udělat. Ale přiznám se, že bez těch řečí a kázání to taky nepůjde - abychom mohli chyby napravovat, musíme je pojmenovat. Uvědomit si je a pak se opravdu rozběhnout něco dělat.
