Vláda vyjádřila nesouhlas s návrhem zákona hnutí Úsvit o spotřebitelském úvěru, který měl po vzoru dalších 13 zemí EU zastropovat lichvářské úroky u úvěrů. Jak jinak. Schválit konkurenční straně návrh zákona jen proto, že je potřebný a pomohl by lidem, to přece nejde. Na prvním místě je politika a politikaření. Prospěch občanů není podstatný.
Vláda tvrdí, že regulace roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) není třeba, neboť již existuje ustálená judikatura českých soudů o tom, co s přihlédnutím k riziku jednotlivých dlužníků je a není v souladu s dobrými mravy. Tak tohle už opravdu nezní ani jako dobrý vtip. Skutečnost je totiž absolutně opačná - soudy samy řeší úvěry jen v momentě, kdy naplňují znaky trestného činu lichvy, a tu lze díky velmi chytráckému znění zákona prokázat jen velmi těžko - rozhodujícím faktorem totiž není jen výše úroků, ale musí se také prokázat, zda byl úvěr sjednán v tísni či nějakém obdobném oslabení dlužníka. V tomto ohledu hnutí Úsvit předloží novou definici trestného činu lichvy, kdy by už dlužník neměl povinnost prokazovat tíseň, ale lichva by se odvíjela jen od nákladů na půjčku, jak je to po tisíciletí obvyklé v zemích světa.
Další věcí je, že se v praxi k soudu dostává jen mizivý zlomek problematických půjček. Drtivá část lidí, kteří podlehli podvodníkům, se nesoudí - nemají na to peníze a většinou ani schopnosti a možnosti. I proto je přece strašně důležité již preventivně nastavit jasná pravidla, aby lidé nebyli okrádání, a nikoliv čekat, až se někdo postižený začne soudit. To má přece stejně hloupou logiku, jako kdyby výrobci potravin chtěli zrušit hygienické normy s tím, že pokud někoho přiotráví, tak se přece postižený může jít soudit.
Náš zákon o spotřebitelském úvěru vychází z praxe v civilizovaných zemích, které mají nějakým způsobem maximální úrok u spotřebitelského úvěru určený, a to buď přímo zákonem, nebo soudní praxí.
Konkrétně je zastropován úvěr v 13 zemích EU.
Například v Německu je strop daný rozhodnutím Nejvyššího soudu, který za přiměřený považuje dvojnásobek průměrné úrokové sazby uplatňované na trhu. V Polsku nesmí maximální úroková sazba překročit čtyřnásobek lombardní sazby polské národní banky, ve Francii odpovídá maximální úroková sazba tržní sazbě počítané centrální bankou každé čtvrtletí a vynásobené koeficientem 1,33. Jak vidíme, modely mohou být různé, ale princip je zcela jasný - zastropovat náklady na úvěry.
Je mi líto, že ani po několika měsících projednávání ve Sněmovně jsme se napříč politických spektrem neshodli na jednotném řešení.
Cílem tohoto zákona není primárně postihovat lichvu, tedy trestnou činnost - od toho musí být dobrý trestní zákon a jak jsem uvedl, náš návrh připravujeme.
Naším cílem je v tomto zákoně stanovit nějaké hranice pro spotřebitelské úvěry, aby lidé bez ohledu na své schopnosti věděli, že ročně nezaplatí víc, než je společensky přijatelné. O parametrech úroků můžeme a jsme ochotní diskutovat. To zásadní paradoxně není, zda budou u úvěru do 15 000 Kč náklady ve výši dvaceti či třiceti procent, ale to, aby měl spotřebitel, jistotu, že tu je nějaká hranice a že v případě řádného splácení nezaplatí víc. To je zcela oprávněný požadavek. Tady je mimochodem lichá námitka vlády, že si poskytovatelé náklady (já bych řekl lichvářský úrok) přesunou třeba do sankčních poplatků. V tuto chvíli přece řešíme standardní spotřebitelský úvěr a jeho podmínky při řádném plnění závazků. Vláda také poukazuje na různorodost firemních produktů a souvisejících podmínek. Ale právě tohle, tato spletitost, kdy se běžný člověk ve finančních produktech nevyzná, je důvodem proč přijímat jednotné pravidla. Finanční instituce samozřejmě nabízejí co nejsložitější podmínky, aby normální člověk nebyl schopen přijít na to, kolik ho úvěr bude v konečném plnění stát. A já myslím, že právě od toho tu jsme my zákonodárci, abychom stanovili jasná pravidla srozumitelná hlavně pro občany. Abychom řekli „úvěr vás bude ročně stát maximálně tolik a tolik a nemusíte se bát, že vás někdo napálí“.
Pochopitelně neplatí ani poslední námitka, která se týká nějakého úniku dlužníků na černý trh.
Zaprvé, v návaznosti na spotřebitelský úvěr chystáme i novou definici lichvy, kdy by lichvou měla být půjčka, jejíž plnění výrazně překročí společensky přijatelnou hranici, přičemž o výši procent tohoto plnění jsme připraveni diskutovat. Vycházet bychom nicméně mohli ze stávajících judikátů, které za lichvu považují roční náklady převyšující 60 - 70 procent.
Zadruhé, únik na černý trh není pro poskytovatele jakékoliv půjčky v praxi téměř možný, protože úvěr, který bude v rozporu se zákonem, bude neplatný, a tedy právně nevymahatelný.
Zatřetí, ve Sněmovně jsem zaznamenal zvýšenou aktivitu bankovních lobbistů, kteří využili diskuse o spotřebitelském úvěru a přesvědčili petiční výbor k přijetí usnesení, které v podstatě vyzývá k většímu svázání poskytování půjček, licencování a omezení pro vybrané dozorované společnosti - rozumějme pro banky. Je třeba říct, že posilovat postavení bank je naprostý nesmysl. Jejich nesrozumitelné a často absurdní poplatky patří k nejvyšším na světě a naše banky jsou také díky tomu nejziskovější, ziskovější než jejich matky v daleko bohatších státech.
Je třeba pravý opak, tedy vytvořit jednoduchá, čitelná a férová pravidla, za kterých může půjčovat každý. Cílem není monopol bank, cílem je, aby lidé neplatili lichvářské úroky ze smluv, kterým nejsou schopní porozumět. To je hlavní účel navrhované novely zákona o spotřebitelském úvěru, na který naváže naše úprava trestního zákoníku s novou definicí lichvy.
