Pro reklamky je taková kampaň nejlehčí - vezmou jednoho kandidáta dva měsíce před volbami, zabalí ho do hezkých slov a vyvěsí na všechny tabule v okrese.  Pak se kasíruje a máme hotovo na další čtyři roky.Jenže prezident není přece Ariel ani čokoládová tyčinka(ani poslanec či senátor). Tragikomická je už jen myšlenka, že takovou osobnost vybíráme a diskutujeme pár měsíců před volbami. I mně nedávno jeden přítel, politický komentátor, zcela vážně radil, abych svou kampaň spustil těsně před volbami. Myslel to dobře, ale panebože, až ohlásím nějakou kandidaturu, tak prostě budu pokračovat v tom, co dělám dosud - a buď to bude voličům stačit nebo ne. Mají přece právo zvolit člověka takového, jaký je po celý svůj život - ne něčí obraz vymalovaný měsíc před volbou.

Být zastupitelem veřejnosti musí přece být vrchol profesní úspěšné kariéry - kde není třeba žádný billboard, protože lidé danou osobnost znají. Vědí, jak je daný člověk pracovitý, slušný, poctivý. Na kandidátkách by neměla mít místo žádná anonymní šmudla ze stranické kandidátky. Já vím, takový člověk lépe poslouchá své lídry - jenže lídrem, šéfem poslance či hejtmana jsou voliči - ne kmotři ani stranické sekretariáty.

 

Média ničí politiku - dělají z ní nepravdivou sci-fi 

Tady se dostáváme k další příčině současné strategie tajit kandidáty - média. Podle mého soudu by bylo dobré, aby každý, kdo chce vstoupit do veřejného života, byl veřejně aktivní - a média by si takových lidí měla všímat. A to dlouhodobě. V regionech je spousta lidí, co mají za sebou velmi skvělou minulost, velký kus práce a mohli by být tahouny i v politice. Jenže ti novináře absolutně nezajímají, i kdyby ohlásili sto kandidatur. V případě, že kandidaturu ohlásí mediálně známá osobnost, pak se jí dostane dost mediálního prostoru, ale málokdy je zaplněný tím, čím by měl být - tedy prací a vizí dané osoby.

Já jsem ještě žádnou kandidaturu neoznámil, ale papíru se o mně už popsalo hodně. Drtivou většinu novinářů vůbec nezajímalo, proč bych chtěl kandidovat, čeho bych chtěl dosáhnout, na čem pracovat - ale kdeže - nejdůležitější byly drby, lži smíchané s polopravdami o naprosto nepodstatných věcech. Některé lži byly až legrační - jeden novinářský elév naznačoval, že za mojí publicitou jsou úplatky. Přestože ona novinářka ode mne nikdy nic nedostala, tak tenhle nesmysl v článku napsala. Nebo právě proto? O tom, že se cpu do médií napsal i Reflex, a to poté, co jsem odmítl rozhovor pro Reflex s tím, že chci omezit svá mediální vystoupení a vzdal se i pozice mluvčího naší asociace cestovek.

Věřte mi že, že pokud bych byl ochoten platit, tak za to, že si mě novináři přestanou alespoň z poloviny všímat. A nejde ani o to, že o vás píší, ale o to, že lžou.

Kdybych se neznal a pročetl noviny a internet za poslední měsíc a půl, pak se musím zvednout a přinejlepším se zfackovat. Za to, že se tak vypočítavě cpu do politiky, protože mi krachují firmy a nemám peníze a těch šedesát v senátu mě zachrání, protože jsem politický neumětel a švejk a do všeho se pletu, protože jsem chladný v posteli a odkopl jsem gejšu číslo 2.

Stačil měsíc a z mediálního miláčka Okamury média udělala naprosto blbé hovado.

A věřte, nezměnil jsem se ani o milimetr. Ten, kdo se změnil, byla média. Novináři mě přes deset let potkávají v senátu i parlamentu, přes deset let jim posílám návrhy a zprávy věnované legislativě nebo veřejným problémům. Přesto jsem prý v politice nováček. Omlouvám naše novináře, netuší, co to je politika. Politika není politikaření - tedy boj moc v sekretariátech nebo jimi napříč. Politika je starost o věci veřejné. Snad to jednou novinářům i politikům dojde. 

 

Svoboda slova není svoboda lhát

A tady, u nekompetentních a neodpovědných médií a novinářů je kámen úrazu - proto se bojí strany oznámit jména svých favoritů, protože mediální tlak by na ně byl nejen obrovský, ale čelili by dnes a denně pomluvám a lžím. A co si budeme povídat - vždycky se najde pár lidí, kteří nějakým nesmyslům uvěří. Ať už budu kandidovat nebo ne - jednou z dalších věcí, kterou budu s přáteli prosazovat, bude změna zákonů o médiích. Směrem k větší odpovědnosti. Svoboda slova nesmí narušovat svobodu mého soukromí. Svoboda slova není svoboda lhát.

Typickým příkladem poslední doby je pondělní reportáž o mé osobě v pořadu Reportéři ČT, kdy jediným cílem bylo lživě pomluvit a dehonestovat mojí osobu a ukázat jí mimojiné jako neúspěšného podnikatele, který vlastně nic nedokázal. Redaktoři Michael Fiala a Marek Wollner v této reportáži plné lží a polopravd záměrně zamlčeli mojí firmu, kde jsem majoritním vlastníkem a to je moje fyzická osoba - živnostník, přestože jsem redaktora na tuto firmu také upozornil. Jako fyzická osoba jsem za své osobní podnikání - převážně v rámci zajišťování služeb cestovního ruchu - dosud utržil přibližně 150 (stopadesát) milionů korun, řádně tyto příjmy doložil finančnímu úřadu, a nikdy jsem za posledních 15 let nebyl ve ztrátě, ale vždy v zisku. Celé moje podnikání je tedy dlouhodobě ziskové a nikoliv ztrátové, jak uvedla zcela lživě Česká televize. Je děsivé, že veřejnoprávní Česká televize vyrábí za naše veřejné peníze (koncesionářské poplatky) reportáže, jejichž účelem je takto lživě manipulovat s veřejným míněním. Je neuvěřitelné, že je Česká televize nástrojem politického boje. Můžeme jenom spekulovat o tom, na čí objednávku tato reportáž vznikla a za jakou protihodnotu. Kolik dalších reportáží je takto zmanipulovaných? Jsem přesvědčen o tom, že tento způsob práce není v České televizi legitimní ani legální. Bude za to ale někdo konkrétní potrestán?   

Ústava a navazující zákony chrání naše osobnostní práva - k nim patří právo na důstojnost a soukromí. Nikdo nesmí o nás lhát ani nás lživě zesměšňovat a ponižovat. Neplatí tu ani rozdíl mezi veřejně činnou osobou a soukromníkem. Před ústavou jsme si rovni - a lhát se o nás nesmí o nikom. Abychom si rozuměli - zopakuji ještě jednou – každý ať si píše, co chce - ale nesmí o jiné osobě psát nepravdy, které ji vážně profesně či občansky poškozují. Tyto lži nesmí média publikovat a pokud ano, tak s rizikem sankcí. V zemích západní Evropy fungují orgány, které dozorují média a jsou rozhodčím orgánem pro stížnosti. Takový orgán tu už dávno chybí – máme Syndikát novinářů a jeho etickou komisi - obojí je naprosto nefunkční.

Pojďme se zamyslet nad tím, že by se vydavatelé a profesionální novináři povinně sdružili v mediální komoře, která by byla pak rozhodčím orgánem v případě stížností na novinářské prohřešky. A měla by možnost udělovat sankce - a sakra citelné. Když někdo na lži o Vondráčkové či Vieweghovi vydělá milion, tak ať pokuta je dva miliony. Věřte, že nejen bulvár (vlastně co už není bulvár?), ale prakticky všechna naše média by byly méně šťavnaté - ale tak trochu by se nám dýchalo lépe. A ty nové zážitky  - při čtení novin bychom mohli textu alespoň zčásti věřit. Pokud bychom museli číst jen ověřené informace, pak by byl třeba výše zmíněný hejtman Rath méně obludný a démonický. Ale při hledání témat – nových, neotřelých - bychom pak třeba narazili právě na ty nové nadějné osobnosti - jako je třeba pan Dienstbier a nemuseli bychom se bát dát je veřejnosti v plén.

Ideální by pak bylo, aby kandidáti kamkoli by ohlašovali své ambice třeba i 4 nebo 6 let dopředu - voliči by mohli sledovat jejich stávající práci a kandidáti by si mohli nanečisto vyzkoušet odpovědnost vůči druhým a pracovat pro ně zatím mimo mandát. 

Volby by měly zhodnotit dosavadní práci každého z nás a nikoli výši investice do reklamní kampaně. Můj názor totiž je ten, že kdo pro druhé nepracoval před volbami, nebude pro ně pracovat ani po nich.

Ne Bůh, ale média nám v tom budiž milostiva.

(tento komentář jsem napsal pro Středočeské a Zlínské deníky)