Nenechte si vymluvit skutečnou demokracii

Drtivá většina občanů všech zemí chce změnit politický systém a posílit prvky přímé demokracie. Občané žádají v prvé řadě o možnost hlasovat v celostátních referendech. Neexistuje země, kde se na toto téma konal průzkum, a občané měli jiný názor. Pokud jde o poměr hlasů pro a proti, ten je závislý v podstatě pouze na informovanosti občanů. Tím nechci říct, že proti jsou blbci. Ale tam, kde již v poslední době nějaká referenda proběhla a určité prvky přímé demokracie již fungují, je procento hlasů pro přímou demokracii vyšší. Plyne z toho jediné - zkušenost a praxe ukazují, že přímá demokracie funguje dobře, a proto občané v důsledku dobré zkušenosti žádají její posílení. Pokud se někdo rozhodne proti přímé demokracii, je to z neznalosti, mýtů a nepravd, které o přímé demokracii panují. Kdo tyto mýty a nepravdy šíří?  Přece politici.

Politici nehájí zájmy ani voličů své strany

Je asi celkem jasné, že ze zkoumaných zemí Evropy neexistuje země, kde by s posilováním přímé demokracie s větším podílem občanů na moci a větší kontrolou politiků, souhlasili sami politici. Výjimkou jsou tradiční demokracie jako Švýcarsko a Lichtenštejnsko. I když pamatujme trefný výrok Charlese de Gaulla: „Došel jsem k závěru, že politika je příliš vážná věc, než aby mohla být přenechána jen politikům.“

Stručně řečeno, politici v případě posilování demokracie naprosto ignorují přání a zájmy svých voličů. A to zcela bez ohledu na to, zda jde o pravici nebo levici. Výjimku tvoří některé malé opoziční strany. Tenhle fakt je dalším důkazem toho, že současné pseudodemokracie jsou jen zástěrkou pro vládnutí vyvolených elit. Tak jako za socialismu u nás, tak i dnes se sice elita tváří demokraticky, ale jak přijde na lámání chleba a jde o moc a vliv na politiku, demokracie končí a začíná diktát několika mocenských skupin.

Mýty o přímé demokracii

Nejčastějším argumentem proti přímým volbám je, že lidé budou volit populisty. No tak to by skutečně byla novinka. Lidé už dnes volí populisty, nebo - a to je horší - na stranických kandidátkách vybírají anonymní neschopné blbce, které ani neznají, ani o nich vůbec nic neví. Anebo spolu s populárním politikem volí také všehoschopného gaunera. To je mj. jeden z problémů poměrného stranického systému. Se slušnými a schopnými lidmi se svezou vždy i ti neschopní a všehoschopní. Samozřejmě kdykoli se můžeme splést a naletět gaunerovi nebo se jinak v politikovi zklamat. S tím nehneme. Ale v současném systému nemůžeme takového člověka odvolat. V tomto ohledu už to horší být nemůže. Přímá demokracie přináší zásadní pojistku - možnost odvolat špatný zákon nebo špatného politika v referendu.

Přímá volba v jednomandátovém malém volebním okrsku přináší zásadní věci - lidé se na okresní úrovni, případně v jednom městě, přeci jen lépe znají.  V případě přímé volby do poslanecké sněmovny tu už nebude nějaká stranická kandidátka, ale za každou stranu jeden konkrétní člověk a jemu konkrétně dáte či nedáte hlas. Nikdo se neschová za stranu, ale bude muset hájit své jméno - byť podpora strany je jistě výhodou proti nestranickým kandidátům. A pokud i tak zvolený člověk zklame, pak tu bude možnost ho v referendu odvolat, přičemž aby to nebylo zneužitelné, pro odvolání bude třeba nejprve sesbírat dostatek hlasů pod petici – v případě senátora například deset tisíc ze senátního obvodu - a v následném referendu bude potřeba více hlasů pro odvolání než bylo pro jeho zvolení. První referendum pak bude možné vypsat až po roce od zvolení a v případě neúspěchu referenda opět až za rok, aby se neodvolávalo každý týden. Samozřejmostí musí být i to, že v případě odsouzení za úmyslný trestný čin přichází poslanec či senátor okamžitě o mandát.

Bude se hlasovat o každé blbosti

Celosvětové zkušenosti říkají pravý opak. Jednak se o každé blbosti prostě nehlasuje. Ve Švýcarsku se konají referenda jednou za čas a hlasuje se v nich současně o více problémech. Ale to lze považovat za extrém. Občané asi nebudou žádat referendum ohledně každého ze stovek zákonů, co ročně prochází parlamentem. Ovšem jednou za rok si je možné představit, že se nashromáždí několik důležitých témat, ke kterým organizátor sesbírá na své náklady dostatečné množství podpisů pod petici, na základě které bude vyhlášeno referendum. Když to vezmeme konkrétně a aktuálně, bezesporu by se konalo například referendum o církevních restitucích. K vyhlášení referenda zákony předpokládají, že minimálně jedno až dvě procenta voličů má zájem o daném problému hlasovat. Nehrozí tedy, že hlasování si vynutí kdokoli a kdykoli se mu zamane. Musí jít o problém, který zaujme dostatečné množství občanů, aby o něm vůbec přemýšleli, v případě naší republiky by se jednalo řádově o statisíce občanů, kteří by vyjádřili zájem o referendum svým podpisem.

Budou vítězit populistické návrhy

Až budou politici plácat nesmysly o populismu a o tom, že lidé budou chtít třeba zrušit daně, tak opět praxe ze zemí, kde fungují neomezená referenda, ukazuje, že to tak vůbec není. Ono to je dokonce naopak. Všichni se chovají zodpovědněji. Díky tomu, že se všichni svým způsobem podílí na vládě, daleko více a hlouběji problémy diskutují, více se zajímají o veřejný život a všichni - občané i politici - cítí ke své zemi, kraji, či obci větší odpovědnost a loajalitu. Je to přesný opak současného stavu, kdy lidé vědí, že nic nezmění, a tak na veřejné problémy rezignují, nebo na ně nadávají. Není hloupější argument takzvaně demokratického politika, než že si lidé odhlasují nějakou blbost. Tak kde to jsme? V této zemi mají vládnout občané, a pokud se většina rozhodne, že zrušíme daně, zrušíme stát, že se Brno odtrhne od Prahy, tak je to jejich volba. Nikdo nemá právo nutit ostatním svůj názor. Pokud většina občanů zruší stát, musí mít možnost si svůj stát založit nesouhlasící menšina, ale nesmí svůj názor diktovat většině. Bezesporu se čas od času určitě hloupé, nereálné návrhy objeví, ale věřte, že zdravý rozum obvykle zvítězí. A pokud zdravý rozum chybí, pak nepomůže ani parlamentní demokracie (viz vítězství nacistů v Německu nebo komunistů u nás po válce). Možnost odvolat politiky nebo zákon je v tomto světle naopak velmi vítaná pojistka.

Bude to drahé?

V prvé řadě připomínáme, že žijeme ve třetím tisíciletí a už dnes lze bez problému a prakticky ze dne na den nahradit papírové hlasování elektronickým. V praxi to znamená, že jdete do volební místnosti za plentu jako dnes, místo vhození hlasovacího lístku do urny však zmáčknete tlačítko na hlasovacím přístroji. Tím odpadá jak tisk stamilionů hlasovacích lístků, tak i ruční sčítání.

Naopak! Věřte, že na tom jen vyděláme

Co je ale zásadní, jsou jednoznačné ekonomické důkazy. Průzkumy a statistiky ukazují, že tam, kde je více prvků přímé demokracie, se ekonomice a občanům daří daleko lépe. Konkrétně například ve Spojených státech v roce 2004 dělala na toto téma výzkum agentura Bloomberg, jež zjistila, že v těch státech USA, kde nefungují referenda, je promrháno v průměru o dvacet procent více veřejných výdajů. Obdobně ekonomové ve Švýcarsku porovnávali kantony, tedy samosprávné celky v rámci Švýcarka. Výsledkem jejich průzkumu jsou statistické údaje, které zcela jasně říkají, že tam, kde mají občané větší práva v oblasti přímé demokracie, mají lepší ekonomické výsledky, nižší daňové uniky, nižší zadlužení, nižší daně, nižší veřejné výdaje a paradoxně levnější a kvalitnější veřejné služby. Pokud se mě tedy bude kdokoli ptát, k čemu mi je přímá demokracie, když kvůli tomu nebude chleba levnější, odpověď je jednoduchá - ale jistěže bude, je totiž zásadní rozdíl mezi tím, jestli zemi, kraj nebo obec řídí blbci a gauneři bez odpovědnosti, anebo lidé, nad kterými visí Damoklům meč okamžitého odvolání.

Pravda je ta, že tam, kde občané hlasují o zákonech a mohou dokonce přehlasovat či odvolat poslance, mají přebytkové rozpočty, a, světe div se, stát sice méně utrácí za veřejné výdaje, ale veřejné služby jsou kvalitnější než ve státech, kde o rozpočtech a utrácení monopolně rozhodují politici bez odpovědnosti k voličům.

Takže je nejen hloupost tvrdit, že přímá demokracie je drahá a nemůžeme si ji dovolit. Ne, současná pseudodemokracie je drahá a už si ji nemůžeme dovolit. Nebo si myslíte, že by občané dovolili rozkrást republiku jako politici? Že by dovolili privatizovat bohaté státní firmy za symbolické drobné? Nebo že by naopak dovolili, aby stát hradil škody a dluhy za zloděje a podvodníky? Že by dovolili zrušit stíhání stovek podvodníků jako prezident Klaus? Ani největší škarohlíd nemůže tvrdit, že by občané byli natolik blbí, aby tohle připustili. Těmi, kdo tohle ale připustili, byli čeští a moravští politici.

Poměrný systém je také demokratický - volič svobodně volí svého zástupce

Velká lež, která ovšem navenek vypadá logicky. Jak tomu je ve skutečnosti? Ve skutečné demokracii mají prezident, vláda i parlament mandát od všeho lidu. Dokonce to tvrdí i Ústava České republiky. Ovšem to předpokládá, že tento mandát mu lid svěřuje dobrovolně, jinak by to nebyla demokracie. Pakliže je tento mandát dobrovolný, pak ale není možné direktivně občany nutit, aby tento mandát odevzdali, ale musí mít možnost si ho i ponechat a vykonávat ho sami - tj. sami "vládnout". Tedy sami rozhodovat o zákonech, vládě či prezidentovi.

Autoři nizozemské knihy "Přímá demokracie" zastupitelskou demokracii přirovnávají k loupežnému přepadení - pět lupičů Vás přepadne a dá vám svobodně rozhodnout, komu dáte peněženku. A když je dopadne policie, pak se ten lupič, co peněženku dostal, hájí tím, že ji od oběti dostal dobrovolně - měla přece na výběr, komu ji dá. Naprosto stejná situace panuje v současném politickém systému. Můžeme svůj hlas odevzdat několika stranám, ale nesmíme si jej ponechat, tj. hospodařit s ním přímo sami. (Verhulkst, Nijeboer Direct democracy, str. 14)

Poměrný systém je u nás prostě tradiční

Tradice? No tradicí bylo také vyslýchat obviněné na mučidlech nebo Boží soud. Argument, že něco je tradiční, protože jsme na to zvyklí, je ta největší blbost. Takový argument má jen ten, kdo už žádný jiný nemá. Už Masaryk chtěl dospět k přímé demokracii švýcarského typu a první prozatímní československá ústava obsahovala všelidové hlasování. Faktem ale je, že masivní odpor politických stran tuhle myšlenku zhatil.

A co intelektuálové?

Zdánlivě závažnější námitky má americký politolog Fareed Zakaria: "…je zřejmé, že dobře finančně zajištěné zájmové skupiny budou ve věku přímé demokracie prosperovat, proces iniciativ vnesl na politickou scénu nečekaného hráče - miliardářského politického podnikatele. Finančník George Soros, spoluzakladatel společnosti Amway Richard DeVos, podnikatel s rizikovým kapitálem Timothy Draper, spoluzakladatel Microsoftu Paul Allen a mnozí další využili procesu iniciativ k tomu, aby prosadili svá vlastní oblíbená témata všude …"

Tady ovšem žije Zakaria v mytickém domnění, že zastupitelská demokracie má "po staletí formovaný způsob tvorby zákonů legislativou, který vyžaduje diskusi a rozvahu, bere v potaz názory opozice, vytváří kompromisy a výsledkem pak jsou zákony považované za legitimní i lidmi, kteří s nimi nesouhlasí.“ (Fareed Zakaria - Budoucnost svobody, 2003, New York)

Argumentuje například návrhem sociálních reforem za prezidenta Clintona, které byly široce konzultované i s opozicí a veřejností a nakonec prošla až jejich třetí kompromisní verze.

Zakariovi ovšem uniklo, že posledních dvacet let mocná finanční lobby potichu a bez diskuzí postupně rušila pravidla, která regulují finanční trhy a soukromý finanční sektor. Bankovní lobby nejen že řídila politiky, ale dokonce své zástupce dosazovala do exekutivy a bankéři se stávali ministry. Deformace finančních zákonů, rostoucí anarchie a absence kontrolních a regulačních mechanismů svým způsobem nadrogovalo finančníky, kteří jako extázi roztočili spirálu půjček na půjčky, obrovské podvodné letadlo, které pak vyústilo ve světovou hospodářskou krizi.

Opět jsme u zásadní otázky - svolili by občané k rušení regulací a kontroly finančního sektoru? My tvrdíme, že nikdy. Občané, pravda, nejsou odborníci na všechno, ale v principielních otázkách je nakonec hlavní zdravý rozum.

Navíc dopady krize mají na svých bedrech prostí lidé - desetitisíce Američanů jsou bez domova, bez práce, bez peněz. Hoši z Wall Street a z Washingtonu DC o své tryskáče nepřišli.

A samozřejmě Zakaria nebyl v České republice. Tady přece už vůbec programově a systémově nikdo zákony nediskutuje ani s veřejností, ani s odborníky. Opozice se tu válcuje bez jakýchkoli diskuzí, natož kompromisů. Čest výjimkám, ale ty prostě jaro nedělají.

Sociální reformy z pera Drábkova ministerstva (například S-Karty) nemají podporu ani ve vládní koalici. Ale zákony se odhlasovávají formou barteru - Vy nám schválíte náš návrh, my zase ten Váš. Politické lobby si tak schvalují navzájem to, co by v normální politické a odborné diskuzi nikdy neprošlo. Smutným příkladem je NERV, jehož doporučení nikdo nevnímá a nerealizuje, ačkoli jde o oficiální vládní odborný a poradní orgán. Navzdory tomu, že odborníci v něm se vzácně shodují. Politiky a jejich strany přece odborná hlediska absolutně nezajímají.

Fareed Zakaria popravdě není věrohodný oponent čehokoli. V podstatě je to publicista, který se snaží jít proti proudu, ale tak, aby se to líbilo, aby zaujal. Podstata problému ho obvykle míjí. A nejspíš o ni ani nejde. A jak vidno, pro svou pravdu je ochoten lhát i pomíjet fakta. Viz výše zmíněné průzkumy a statistiky, které ukazují na lepší ekonomiky států s více referendy a více prvky přímé demokracie.

Varianta, že to, co Zakaria píše, myslí upřímně, není ani o trochu lepší. Plyne z toho pak už jen to, že popisuje a analyzuje, aniž by znal souvislosti a tvrdá data. Což je škoda, protože tímto jsme vyčerpali alespoň trochu zajímavé argumenty proti přímé demokracii.

Hodně lidí opakuje, že pro demokracii nejsme zralí

Prezident Beneš říkal: Pro demokracii musí být národ vyspělý a morálně silný. To je také dost hloupý argument. V přímé demokracii žili naši slovanští i germánští předkové. V přímé demokracii žijí indiánské kmeny u Amazonky a další desetitisíce indiánů v Mexiku. V přímé demokracii žijí po staletí Švýcaři. Přímou demokracii zavedli také komunardi v Paříži v 19. století. Nikdo se nepozastavoval nad tím, zda jsou občané, příslušníci rodu, občiny či kmene zralí. Úvaha byla a je vedena jinak - jsme si rovni v právech i povinnostech? Ano.

Platí zásadní premisa - veškerá moc vlády a státu pochází z lidu. Pokud tuto premisu přijmeme jako legitimní, musíme ji také legalizovat. Pakliže nositelem státní moci je lid, pak musí tuto moc mít také fakticky. Ne na papíře, ale v každodenní praxi.

Politik se musí bát občana, ne občan politika.