České rádio Jerevan - z Okamury je lidovec

Píšou a volají mi naštvaní lidé – zradils, Tomio, ty ses dal k lidovcům, vzdal ses nestranictví, kvůli kterému jsme tě volili. A já zírám a ptám se kdy? Pravda  - pobouřená veřejnost je částečně zmatená právem. Média totiž napsala, že jsem vstoupil do senátního klubu KDU- ČSL. 

Všechno je ovšem jinak

V prvé řadě je to tak, že v rámci Senátu vznikl klub 6 (slovy šesti) nezávislých senátorů a 4 členů KDU- ČSL. Tento klub není klubem KDU- ČSL a ani se tak nejmenuje, ale společným klubem členů KDU- ČSL a nezávislých, kteří prostě nezávislými zůstali a zůstanou. Navíc mi nepřipadne, že by současná KDU - ČSL byla nějakou zavrženíhodnou stranou.  Naopak, kdysi ji opustily nejzprofanovanější a nejpodezřelejší postavy a založily si novou stranu. Tím, že opustily tehdy se potápějící loď naopak lidovce velmi očistily - od největších kariéristů a gaunerů. Kéž by takovou masovou očistu zažily i ostatní strany. Pochopitelně další členové našeho klubu - třebas Eliška Wagnerová - jsou velmi renomované osobnosti s velkou osobní autoritou. 

Proč vůbec klub?

Členství v klubu mi nepřinese zdánlivě žádné výhody - dokonce jako skutečně nezávislý solitér bych mohl lépe propagovat svou morální integritu a sbírat opoziční popularitu pro případné prezidentské volby. A samozřejmě teprve po volbách se případně vykutáleně někam přifařit. Ale v Senátu nejsem od toho, abych si hrál 6 let na solitéra. Naopak. Jako hlavní svou výhodu jsem před volbami deklaroval, že moje šance prosadit některé zákony je vyšší než šance anonymního stranického kandidáta. A to proto, že jsem ochotný a schopný komunikovat s poslanci a senátory všech stran a uskupení. Samozřejmě k tomu, abych mohl maximálně ovlivnit ze Senátu legislativu, je nejlepší být členem ústavně právního výboru. Tímto výborem prochází všechny zákony a ke všem tento výbor vydává stanoviska, případně i návrhy na změny a doplnění. Je takřka nemožné stát se členem takového výboru bez toho, aby vás tam delegoval nějaký klub. Platí nepsané dohody, že jednotlivé kluby mají nárok na poměrné členství v určitých výborech a orgánech sněmovny. Jako jedna osmdesátina Senátu bych měl nárok jedné osmdesátiny. Tedy nula. Jsem v Senátu proto, že lidé ode mne očekávají nějaké změny - že prosadím maximum z toho, co jsem během posledních let hlásal a případně slíbil. Abych mohl cokoli prosadit, musím maximalizovat svoji vyjednávací pozici - proto usiluji o (neplacené) místo alespoň řadového člena ústavně právního výboru - abych tu pozici získal, musím být členem nějakého senátního klubu, který mě navrhne (a samozřejmě většinová ČSSD to musí schválit).

Realita je prostá - bez spolupráce nic neprosadím

Budu muset jednat a spolupracovat se všemi senátory. Důvod je jediný - pokud chci prosadit to, co jsem slíbil, tak to neprohlasuji sám. Pro to, abych prosadil například zákon o hmotné a trestní odpovědnosti politiků a exekutivy či majetková přiznání od 20 mil. výše musím v Senátu získat minimálně senátory ČSSD, případně další - jinak mi jediný návrh neprojde. Ovšem není tu jen Senát - takže krom ČSSD musím získat i další strany, které zajistí většinu v Poslanecké sněmovně - i tady budu muset permanentně jednat se všemi poslanci, kteří projeví dobrou vůli navrhovaný zákon podpořit. Na jedné straně mi lidé nadávají, že jsem populista, protože prý slibuju nesplnitelné  - na straně druhé vidím, že jsem špatný, když pro splnění svých slov dělám maximum.   

Cíl nebyl být populární senátor, ale prosadit změny

Jak jsem psal už dřív, za sebou nemám žádnou stranu - ale budu vždy připravený a ochotný komunikovat se všemi, kterým jde o nějakou dobrou změnu. Protože kdybych v Senátu jen vykřikoval a hrál si na solitéra, je mi to houby platné a pak by skutečně platilo, že jsem populista, kterému je bližší popularita než vlastní výsledek práce. A já v Senátu nejsem, abych byl populární, ale abych odvedl svou práci co nejlépe a na maximum. To znamená, že se všemi ochotnými poslanci či vlivnými lidmi s výjimkou prokazatelných zločinců a gaunerů budu dnes a denně v kontaktu - budu s nimi jednat a hledat pro svoje návrhy podporu. Jiná cesta v demokracii nevede.  

Rozumný člověk to, věřím, pochopí. Cíl nebyl a není být senátor, ale prosadit změny. A k tomu je chtěj nechtěj nutná maximální spolupráce - se všemi parlamentními stranami a subjekty - v PSP i Senátu. Jiná cesta není.